Misionář v Ugandě se zeptal, proč žádné z dětí v sirotčinci nepláče. Dostal srdcervoucí odpověď

Fotografie: Freepik

Příběh misionáře z Ugandy pohne každým srdcem. Maminka malé Luellu, jež příběh misionáře vyslechla, vzpomíná na pohnutí, které ji donutilo dát dceři slib, jenž nikdy nehodlá porušit.

Výchova dětí je často velmi náročná. Přestože je velmi milujeme, někdy můžeme mít pocit, že je toho na nás moc. Obzvlášť pokud jsou rodiče nevyspaní a mají ještě jiné povinnosti, často s plačícím dítětem mohou ztratit trpělivost. Příběh misionáře, jenž se vydal do Ugandy k dětem bez domova, ukazuje rodičům, proč je dobré zkusit ve vypjatých chvílích udržet nervy na uzdě a plačící děti neignorovat.

Příběh misionáře z Ugandy

Dana Mayer, maminka malé Luellu, přiznává, že být mámou je někdy neskutečně únavné a vyčerpávající. Vždy, když by však chtěla podlehnout chmurným myšlenkám, vzpomene si na slib, který svojí dceři dala v den, kdy slyšela zpověď misionáře. „Vždy tu pro tebe budu, kdykoliv mě budeš potřebovat,“ řekla malé Luellu u postýlky.

O pár týdnů později, když šla znovu uprostřed noci tišit její pláč, opět se vynořil příběh, jenž ji tolik zasáhl. Tehdy poprvé svou dceru opustili, aby mohli jít na bohoslužbu. Svěřili ji babičce a odešli do kostela. Ten večer tam zrovna vystupoval misionář, který povídal o svých zážitcích z různých zemích, v nichž působil.

V sirotčinci vládlo naprosté ticho

Vyprávěl o ugandském sirotčinci, do kterého v rámci jedné mise přišel pomáhat. Přestože v minulosti navštívil mnoho sirotčinců, v tomhle to bylo jiné. Když vstoupil do obrovské místnosti, leželo tam v postýlkách kolem stovky nemluvňat. Co ho nesmírně zarazilo, bylo ticho. Naprosté ticho, žádné z dětí nevydalo ani hlásku. Působilo to tak zvláštně a nepatřičně.

Fotografie: Freepik

Zeptal se tedy ředitelky sirotčince, proč jsou všechny děti tak potichu. Její odpověď zlomila srdce nejen misionáře, ale i Dany, která nevěřila vlastním uším. Ředitelka odpověděla: „Asi po týdnu, kdy tu děti jsou, křičí a brečí nespočet hodin. Poté konečně přestanou, když si uvědomí, že k nim nikdo nepřijde.“ Přestanou se pláčem dožadovat toho, aby byly splněny jejich základní potřeby. Děti se stanou tiché a apatické, protože jediná zbraň, kterou mají k dispozici na svou ochranu a přežití, tady jednoduše nefunguje.

Nikdy nezapomene slib, který jí dala

Když se Dana vrátila z kostela, hned šla k postýlce své malé dcerky. Slíbila jí, že tam pro ni vždy bude, za všech okolností. Nikdy ji nenechá plakat tak dlouho, aby měla pocit, že je na světě sama a bez pomoci. Dana v sobě obraz sirotčince nosí pořád. A nejvíce ho pociťuje právě ve chvílích, kdy vstává k dceři uprostřed noci. Najednou to pro ni není vytržení ze sladkého spánku. Ví, že ji její dcera potřebuje, a ona jí bez výčitek přispěchá na pomoc.

Zdroj: Fumara