Zpráva, kterou si žádná žena nechce od lékaře vyslechnout: „Vašemu miminku nebije srdíčko.“ Jak těžké musí být se s touto situací vyrovnat.
Maminka, která se se svými pocity svěřila, přišla o miminko krátce před jeho narozením. Popisuje, jak se celá událost přihodila a jak se s ní vyrovnala. I přes to, že už je to několik let, stále jí rána v srdci zcela nezarostla a sama říká, že už se nejspíš ani nikdy nespraví. Životem však jde dál – kvůli svému muži a synovi.
Zdrcující zpráva
„Je mi to moc líto,“ řekla moje lékařka. Sundala ruce z ultrazvuku a oznámila mi, že moje dítě je mrtvé. Trpěla jsem zlou předtuchou už i při prvním těhotenství. Ta se ale nepotvrdila a nám se narodil zdravý syn. Při druhém těhotenství však byla předtucha ještě silnější. Mohla jsem už porovnávat a cítila jsem, že druhé těhotenství probíhá jinak než s prvním synem.
Lékaři mi však říkali, ať se netrápím, že je vše v pořádku a budu mít zdravé dítě. Stejnou větu jsem si od gynekoložky vyslechla těsně předtím, než přiložila ultrazvuk na mé břicho a začala hledat srdeční tep. Tentokrát se mé obavy bohužel naplnily. Když jsem viděla na ultrazvuku jeho tvář, tolik se podobal svému bratrovi.
I když jsem to v hloubi srdce věděla, přesto jsem prosila pána Boha, aby mu tlouklo srdíčko. Moje modlitby ale nebyly vyslyšeny. Lékařka se ke mně otočila se smutným výrazem: „Je mi to líto.“ Se staženým hrdlem jsem jí odvětila: „Žádný tep?“ Přikývla a chvějícím se hlasem potvrdila to, co už jsem věděla.
Období smutku
Následovalo dlouhé období smutku. Vzpomínám si, jak jsem neustále koukala do prázdna a mé srdce bylo ochromené obrovskou bolestí. Zoufalství a smutek se na dlouho uhnízdily v celé mé bytosti. Jediné, co mě dokázalo vytrhnou, byl můj muž a malý syn. Jen díky nim jsem byla schopná opustit temnotu, ve které jsem se ocitala, a postupně se do mého života začalo vracet i více světla.
Uběhlo pět let a já už nebrečím tak jako na začátku. Nicméně kdykoliv si vzpomenu na ten osudný den, mám slzy v očích, a stále i večer v posteli dám někdy průchod potoku slz. Hodně se to zlepšilo, ale rána v srdci je stále a nikdy zcela nezmizí. Smutek v srdci bude navždy a bude mi vždy připomínat pouto, které jsem chvíli sdílela se svým mrtvým synem.
Bolest mě však naučila dospět. Učím se rozlišovat, co je v životě podstatné a co je jen podřadná malichernost. Naučila jsem se odpouštět. Odpouštím sobě i osudu, přestože moje srdce zůstane už navždy zlomené. A jsem vděčná, že můj druhý syn je zdravý a pomáhá mi vstát vždy, když nemám chuť jít dál.
Zdroj: Fumara
