Pokud si někdo projde v dětství silným duševním traumatem, mohou ho problémy s ním spojené provázet celý život. Zjistěte, jak to bezpečně poznat.
Dětství je citlivý věk a pokud se během něj dítě dostane do situace, ve které se necítí bezpečně a jistě, mohou se tyto traumatické zkušenosti přenést i do dospělosti. Zvláště ocitá-li se dítě v těchto situacích opakovaně. Některá traumata se mohou vynořovat i z našeho podvědomí, říká lékařka Jacquelyn Johnson. Konkrétní situaci už si ani neumíme vybavit, o to je někdy těžší identifikovat konkrétní příčinu a začít s ní pracovat.
Křehká dětská duše
Některá traumata jsou zcela zjevná – sexuální zneužívání, násilí, opuštění, úmrtí rodiče. Některá mohou být více skrytá. Trauma může vzniknout i pokud dítě stráví většinu života v chudobě nebo dlouhodobě cítí, že se k němu někdo chová nespravedlivě. Dětská duše je křehká a mohou jí ublížit i věci, které by nás nenapadly.
Prožité trauma se pak v dospělosti může promítat do vztahů, vnímání sebe sama a celkového psychického rozpoložení. Traumata často pochází ze situací, kdy dítěti nebyla věnovaná pozornost, nebo bylo dokonce ponižováno a odmítáno. Takový člověk si v dospělosti vyvine silnou ochranu sebe sama a má problémy se jiným lidem otevřít.
Ztráta důvěry
Jeho důvěra k ostatním lidem je silně narušená. Může se vyhýbat blízkým vztahům, mít problém s intimitou a v nejhorších případech se bude od ostatních lidí zcela izolovat. Tito lidé často skrývají své pocity a mají svá tajemství, o něž se nedělí ani s těmi nejbližšími. Provází je celoživotní strach ze závazků a drží si ostatní od těla.
Nezakusí-li dítě od rodičů, ale třeba i od školního kolektivu pocit přijetí a bezpodmínečné lásky, bude mít v dospělosti problémy se sebeúctou. Bude se snažit milovat především samo sebe, ale s výraznými prvky sebepodceňování. Tito lidé se v budoucnu vyhýbají situacím a vztahům, ve kterých cítí, že by mohli znovu prožít nepřijetí. Bohužel se jim to většinou i potvrzuje, protože okolí často prokoukne, že za zdánlivým sebevědomím se skrývá člověk, kterého je třeba spíš politovat. A dají to i najevo.
Perfekcionismus
Dítě, které bylo citově deprivované, osamělé nebo rodiči opuštěné, bude v dospělosti strach z opuštění přenášet i do svých vlastních vztahů. Mají sklon příliš na někom lpět, což jejich partneři a blízcí mohou pociťovat velmi nepříjemně. Naopak se však také mohou rozcházet či měnit zaměstnání dříve, než to udělá ten druhý. Jen aby nemuseli opět procházet traumatem z opuštění.
Děti, které vyrostly v přísném a nespravedlivém prostředí a rodiče na ně měli vysoké nároky, se v dospělosti budou potýkat s pocitem marnosti. Budou to perfekcionisté se sklonem k cynismu. Sami nejspíš budou to samé vyžadovat i od vlastních dětí. Zvolí styl výchovy zaměřený na výkony, jinak si podle nich dítě rodičovskou lásku nezaslouží.
Pokud se však traumatizovaní lidé svěří do rukou psychologa, je zde velká šance, že se s traumatem nakonec vyrovnají. Jen je potřeba identifikovat, odkud strachy pochází, a následná terapie se pak zaměří na to, aby klient měnil své chování v konkrétních situacích. Často totiž v traumatu promlouvá spíše tělo než racionální mysl. Pokud se klient naučí tyto signály rozeznávat, je na dobré cestě k uzdravení.
Zdroj: Healthline, VeryWellMind
