Pannou ve 40, neobvyklé tabu, které je ovšem v tomto případě realitou

Fotografie: Freepik

Obecně vzato, neexistuje žádná univerzální cesta ani načasování, jak si v životě počínat. Na ženy je však kladen značný společenský tlak spojený s jejich tělem, sexualitou i mateřstvím. Právě jemu se dvojice ženy, jež se podělila se svými příběhy, vymyká. Spojuje je jedno a to panenství ve 40 letech.

Lisa, novinářka (38 let)

„Jsem pohledná žena, která vypadá mladší, než kolik jí ve skutečnosti je. Snažím se působit vyrovnaně, přesto mám velké trápení – ani po 38 letech života jsem nepotkala člověka, v jehož jménu bych se vzdala své cudnosti.

Po dokončení střední školy jsem úspěšně vystudovala svůj vysněný obor na prestižní univerzitě. Poté následovala práce, která mne naplňovala. Zatímco jsem do ní byla ponořená, v hloubi duše jsem doufala, že se v mém životě objeví muž, který se stane oním princem na bílém koni.

Moje kamarádky chodily na rande, která častokrát končila rovnou v posteli. To mi nebylo příliš blízké. Jednoho dne jsem potkala Paula – historika, který v mém životě dlouho zastával pozici kamaráda. Postupně jsem se do něj zamilovala. Ve strachu, že tím zničím naše přátelství, jsem tento svůj cit dlouho ignorovala.

Jakmile jsem dala své city najevo, setkala jsem se s odmítnutím. Prý mě bere pouze jako kamarádku. Poté jsme spolu rok nebyli v kontaktu. Přesto jsem ho i nadále milovala. Vztah se postupně urovnal, avšak k intimitám dosud nedošlo. Najednou nastal šok – Paul se odstěhoval do jiného města. To mě zlomilo. Od té chvíle o seznámení s jinými muži nechci ani slyšet.“

Natalia, logistka (45 let)

„Za sebou mám dětství plné nepochopení a odmítnutí. V útlém věku ode mne odešla matka, která si záhy našla nového partnera, s nímž započala svůj nový život. Vychovával mě otec, který se snažil zajistit mi vše, co potřebuji. Nikdy se neoženil, ba ani nesblížil s žádnou další ženou. Upřímně, byla jsem za to ráda, žádnou jinou ženu bych po jeho boku nesnesla.

V harmonickém soužití se svým otcem jsem žila do svých 30 let. Mezitím jsem ani já neměla žádné vztahy. Bála jsem se opuštění a zrady, které se mi dostalo od vlastní matky. Dokázala jsem si představit, že tímto způsobem strávím celý svůj život. Jenže osud rozhodl jinak. Do našeho života vstoupilo závažné onemocnění, kterému otec nakonec podlehl.

Od samoty mi pomohl syn otcova kamaráda. Nebo, přesněji řečeno, pomohli jsme si navzájem – on sám přišel o manželku, která taktéž podlehla zákeřné nemoci. Byl jediným člověkem, jehož blízkost jsem snesla. Prvního půl roku jsme byli pouze přátelé. Poté mi však navrhl, že bychom se mohli vzít. Vzhledem k jeho láskyplnosti, jsem souhlasila. V momentě, kdy jsem se mu ohledně svého panenství svěřila, byl překvapený, nicméně měl pochopení.

Tímto způsobem jsem spadla z rukou jednoho láskyplného muže do náručí jiného. O rok později jsme společně přivítali na svět naši dceru.“