![taxi-381233_1280](https://www.krasnezeny.eu/wp-content/uploads/2021/01/taxi-381233_1280-678x381.jpg)
Každý z nás by měl být trpělivý. Jedná se o jednu z úctyhodných vlastností, kterou jen tak někdo neumí ovládat, což je jistě škoda. Přečtěte si tento článek, a možná změníte své celkové myšlení, a pokud ne, jistě změníte vaše ovládání trpělivosti. Tento článek byl zveřejněn na facebookové stránce a je pojatý podle reálné situace.
Newyorský taxikář prozradil
Když mi madam zavolala, abych přijel na danou adresu, na čas jsem dorazil a zatroubil před domem. Po přibližně pěti minutách čekání nikdo nedorazil, a tak jsem zatroubil podruhé. Když stále nic, pomyslel jsem si, že jednoduše odjedu. Nějaký instinkt mi ovšem napověděl: Vydrž a běž ke dveřím. Zaklepal jsem tedy na dveře a čekal jsem. Po pár sekundách jsem zaslechl starý křehký hlásek, který prohlásil, že za malou chvíli dojde. Mezi tím bylo slyšet, jak za dveřmi někdo něco táhne po zemi.
![](https://www.krasnezeny.eu/wp-content/uploads/2021/01/hand-3666974_1280-1024x682.jpg)
Po otevření dveří
Hurá, dveře se otevřely a přede mnou stála přibližně devadesátiletá žena v neformálních dobových šatech a elegantním klobouku. Vypadala přesně jako ta dáma z filmů pro pamětníky.
Ohlédl jsem se za ní a uviděl jsem byt, který vypadal jako léta nevyužívaný – nábytek schovaný pod bílými plachtami, na zdech nebyly žádné dekorační předměty a vlastně ani nic jiného nebylo vidět. Až na jednu lepenkovou krabici plnou obrázků a pár sklenic.
První otázka a odchod do vozu
Můžeš mi prosím vzít kufr do auta? Zeptala se stará dáma v úctyhodných šatech. Neprotestoval jsem a samozřejmě jsem kufr odnesl do auta. Paní mi velmi děkovala, vlastně děkovala pořád dokola. Odpověděl jsem: nemáte zač, rád pro své cestující tyto podmínky zajistím. Jaký jsi hodný muž, to se jen tak nevidí, odpověděla dáma a dala mi adresu, na kterou potřebuje odvézt. K tomu dodala, zda mohu projet centrem. Odpověděl jsem, že cesta přes centrum není zrovna nejkratší. Dostala se mi odpověď: nevadí, na mě tolik nezáleží. Já už nikam nespěchám, jsem na cestě do domácího léčení. Její hlas se mi zdál křehký, a tak jsem se ohlédl zpětným zrcátkem a uviděl jsem její oči zalité slzami. Víte, nezbyla mi žádná rodina a pan doktor říká, že mi nezbývá moc času. Neváhal jsem ani vteřinu a vypnul jsem taxametr.
![](https://www.krasnezeny.eu/wp-content/uploads/2021/01/taxi-3504010_1280-1024x682.jpg)
Dlouhý výlet
Jezdili jsme dlouhé hodiny městem. Projeli jsme sousední ulicí, kde žila se svým manželem. Poté jsme museli zastavit před obchodem s nábytkem, který dříve sloužil jako taneční sál, ve kterém jako mladá dívka tančila. A takto jsme cestovali dlouhé hodiny. Až najednou řekla: jsem unavená, prosím, odvezte mě na adresu. Odvezl jsem, byla to nízká bílá budova, připomínající rehabilitační dům.
U budovy stáli dva muži, kteří na madam již čekali. Umístili ji na vozík a madam se zeptala: kolik ti dlužím? Řekl jsem: nic! Musíš přece vydělávat na živobytí pro sebe a svou rodinu. Neodpovídal jsem, jen jsem ji objal. Dáma mě stiskla blízko k sobě. Popřál jsem jí hodně štěstí a začal jsem kráčet k autu. Cítil jsem uzavření života, bylo to hrozné. Celý den jsem již nedokázal nikoho vézt.