Díky tomu, že přežila dlouhý boj s rakovinou prsu, hluboce soucítí s bolestí dalších lidí, kteří se podobně jako ona právě potýkají s touto nemocí.
Naše pravidelná čtenářka Hanka nás požádala o zveřejnění jejího příběhu o této zákeřné a v dnešní době často skloňované nemoci. Ráda by z této nové životní etapy vytěžila maximum nejen pro sebe, ale i pro ostatní. Většina ostatních přeživších, kteří se zveřejní, ať už na internetu, nebo ve skupině, je vždy ochotná si popovídat. „I když nemáte stejnou rakovinu, všichni jste součástí jedné velké nefunkční rodiny,“ uvedla.
Tichý zabiják žen
Jak to celé začalo
Nikdo nebyl diagnózou rakoviny překvapen více než ona. Bylo jí pouhých 37 let, byla to velmi zdravá mladá žena v nejlepší kondici. Jako rekreační hokejistka ženské ligy dospělých, v době, kdy jí byla rakovina zjištěna, se zrovna dostávala do formy na nadcházející sezónu. Nad pravým prsem si nahmatala bulku – nebolela, ale byla tam.
Lékařka ji ihned poslala ke specialistovi, který jí udělal mamografické vyšetření a biopsii bulky. Hance bylo sděleno, že její výsledky budou hotové za pár dní. Nedělala si žádné velké starosti, protože neměla žádné příznaky nemoci. Ve skutečnosti se v té době cítila skvěle, a dokonce několikrát týdně chodila do posilovny.
Přišel velký šok
Když vám lékař zavolá a řekne: „Máme vaše výsledky. Můžete se dostavit do ordinace osobně?“ – to nikdy není dobré znamení. Lékaři po vás nikdy nechtějí, abyste přišli kvůli dobrým zprávám, které vám mohou sdělit po telefonu. Hanka začala tušit, že se něco děje. Začala si připouštět, že bulka, kterou si nahmatala, nebude jenom neškodná cysta. Začala přemýšlet o rakovině a její psychika už nebyla v tak dobré kondici, jako dosud.
Na cestu do ordinace si vůbec nepamatuje. Na konzultaci ji doprovázel tehdejší přítel, nyní již snoubenec Milan. Pamatuje si, že po ní lékařka chtěla vědět, zda má s sebou nějaký doprovod. Hanky by se v té chvíli krve nedořezal. Lékařka jí sdělila, že může být při sdělování diagnózy přítomen. Pak přišla slova, která si Hanka bude pamatovat do konce svého života: „Je to rakovina.“
Neví, co lékařka říkala potom. Přestala vnímat celý svět, slyšela pouze hlasy zpovzdálí své hlavy. Její mysl se uchýlila do nějaké jiné dimenze, udělalo se jí špatně, měla pocit, že se nemůže nadechnout. Když se trošku uklidnila, lékařka jí ještě řekla, že se musí vrátit ke specialistovi, který jí dělal původní biopsii, a musí si nechat udělat stereotaktickou biopsii.
Jakou léčbu podstoupila?
Hančin lékař jí domluvil konzultaci na chirurgii a onkologii. Měla štěstí na skvělého onkologa, který jí padl do oka. Byl nesmlouvavý, ale chápal Hančin smysl pro humor. Hance byl diagnostikován invazivní karcinom 1. stádia 3. stupně. Léčba zahrnovala léky, radioterapii a operaci zhruba na pět let. Jen když slyšela průběh léčby, propadla panice. To je hodně dlouhá doba, když vám právě diagnostikují nemoc.
Pokud jde o operaci, lékař jí navrhl lumpektomii (chirurgické odstranění hrudky rakoviny prsu), aby jí odstranili některé lymfatické uzliny a zjistili, zda jsou rakovinné a zda se nemoc nerozšířila. Také jí řekl, že pokud bude chtít, mohu provést mastektomii, protože někdy se rakovina může vrátit i v druhém prsu. Naštěstí však zákrok odhalil, že rakovina nemetastázovala.
Traumatizující ztráta vlasů
Nejtěžší pro Hanku bylo to, že se z aktivní bytosti stala neustále unavenou ženou, které začaly vypadávat vlasy. Hanka není marnivý člověk, ale když jí sestra řekla, že je velká pravděpodobnost, že o své vlasy přijde, propadala depresi. Asi dva týdny poté se jí ve sprše začaly objevovat čím dál větší chomáče vlasů. Rada Hanky pro všechny čtenáře zní: „Nechte si oholit hlavu. Je to už 12 let, ale myšlenka na padající vlasy je stále traumatizující.“
Během léčby byla Hanka velmi deprimovaná, ne proto, že by neměla pozitivní lékařské vyhlídky, ale protože se cítila izolovaná. Měla pocit, že pokaždé, když se jí někdo zeptal, jak se jí daří, chtěli jen slyšet, že se jí daří dobře, že nechtěli slyšet, jak mizerně se cítí. Nechala se přesvědčit, že je sama, kdo si to myslí. Hanka má sice skvělé přátele a rodinu, kteří jí byli oporou na každém kroku, ale když byla v průběhu léčby, v tunelu, kde hledala světlo na jeho konci, cítila se velmi osamělá.
Není sama s rakovinou
V té době neexistovalo mnoho blogů nebo podpůrných skupin online, se kterými by se mohla spojit. Z jedné online podpůrné skupiny jí vlastně vyhodili, protože byla příliš naštvaná. Byla mladá a aktivní, a pak dostala rakovinu. Kdo by nebyl naštvaný? Naštěstí se spřátelila se spoustou žen z Aliance žen s rakovinou, s nimiž si mohla popovídat po telefonu i přes internet.
Jedna z Hančiných kamarádek, která přežila rakovinu tlustého střeva, jí řekla: „Všichni se takhle cítíme, nejsi to jen ty.“ Hanka jí na to řekla, že je to pro ni ale velmi těžké, a tehdy, když konečně přiznala a řekla nahlas, jak mizerně se cítí a bojí, se jí ulevilo. Zdánlivě jednoduchá věta z ní sejmula tíhu izolace.
Světlo na konci tunelu
Navzdory všemu se Hanka snažila zůstat pozitivní, i když byla v depresi (zní to divně, ale je to možné), léčbu jí nejvíce pomohl zvládnout hokej a možnost jezdit na kole. Ráda sleduje a hraje hokej a není pro ni nic lepšího než příjemná projížďka na kole za chladné letní noci. Věděla, že obojí bude moci dělat znovu. Když byla v tunelu, oba tyto sporty byly oním světlem na jeho konci.
V roce 2008 začala o svých zážitcích psát blog, ne proto, že by si myslela, že o to někdo stojí, ale protože potřebovala odreagování. Potřebovala kreativní způsob, jak ze sebe dostat své pocity. Každý, kdo přežil, by si měl najít nějaký způsob, jak ze sebe dostat své pocity, ať už je to cokoli. Může to být terapie, umění, cokoli, co je pro něj nejlepší.
Zdraví nikdy není samozřejmost
Každý, kdo ještě nebyl na preventivní prohlídce u lékaře jen proto, že se cítí zdravý, by se měl zamyslet. Hanka se také cítila skvěle, ale i přes to jí v těle rostla rakovinová bulka. Je tedy důležité chodit na pravidelné prohlídky k lékaři, jen abyste měli jistotu, že je vše v pořádku. Pokud se vám váš lékař nelíbí, najděte si nového. Nikdo nechodí k lékaři rád, ale je to pravděpodobně nejdůležitější schůzka, kterou můžete absolvovat.
Stále pomáhá ostatním nemocným
Hanka zůstala aktivní ve skupině s lidmi, kteří si procházejí léčbou rakoviny. Ráda si také povídá s přeživšími, pokud o to stojí. Pokud si nechtějí povídat, je to těžký hovor. Jednou poslala hrnek přeživší pacientce, kterou poznala přes internet, protože žije v Německu. Náklady na zaslání byly vyšší než náklady na hrnek, ale výsledek stál za to.
Vždy se bude snažit pomoci každému přeživšímu nebo pečovateli, který ji požádá o radu (s vědomím, že není) ohledně přežití, rakoviny, nemocnic atd. Pokud jim nedokáže odpovědět, najde někoho, kdo to dokáže. Jak už řekla dříve, všichni jsme jedna velká dysfunkční rodina, ať se nám to líbí, nebo ne.
Zdroj: Emedihealth
